MUDr. Irena Baroňová

Kawasakiho syndrom? Nemoc, kdy jde opravdu o čas, varuje primářka dětského oddělení.


Irena Baroňová vzpomíná na nedávný případ tehdy dvouletého Adámka. Tomu zdejší lékaři diagnostikovali Kawasakiho nemoc. Touto chorobou neznámého původu, která nejčastěji postihuje děti mezi druhým a pátým rokem života, onemocní v České republice jen 1,6 ze 100 000 dětí. Rozpoznat problém včas není jednoduché, žádný jasný diagnostický test totiž neexistuje a příznaky nemoci nejsou nijak specifické. Prodlení přitom může znamenat trvalé poškození srdce.

„Adámek dostal teploty. Napřed to vypadalo na obyčejnou virózu jenže teploty neustupovaly a každé 4 hodiny musel dostávat léky. Přidala se vyrážka na nožičkách, ručičkách a bříšku. Zčervenaly mu rty i jazyk. Vypadalo to na spálu, takže od své paní doktorky dostal antibiotika. Léky ale většinou vyzvracel, přestal jíst a začal zvracet i obyčejný sirup na snížení teploty. Další den pak začaly Adámkovi napuchat nožky i ruce a večer přestal chodit, plakal že ho to bolí. Byla jsem rozhodnutá, že pojedeme na pohotovost. Nakonec jsme vydrželi do rána a jeli opět k naší paní doktorce. Popsala jsem jí nové příznaky, ani minutu neváhala a hned nás poslala do Zlína do nemocnice“, popisuje začátek závažného onemocnění maminka Radka Manďáková.

Ve Zlíně se přiklonili k tomu, že by mohlo jít o infekční onemocnění spálou, a tak maminku se synem odeslali do Uherskohradišťské nemocnice, kde je v současnosti jediné lůžkové infekční oddělení v kraji. „Tady nám hned po přijetí vzali krev a dělali různé testy, Adámek stále odmítal jíst, a tak musel mít kapačku, kterou dostával také antibiotika. Stav se nelepšil, naopak měl vysoké CRP, zčervenaly mu oči a popraskaly rty,“ popisuje další vývoj situace maminka. Když se na stavu dítěte stále nic neměnilo k lepšímu, dozvěděla se paní Manďáková, že lékaři začínají uvažovat o tom, že by mohlo jít o Kawasakiho nemoc a pokud se na této diagnóze shodnou, okamžitě Adámka přesunou na dětskou JIP, což se také následující den stalo.

„Když mi řekli diagnózu, tak jsem samozřejmě vůbec netušila, o co se jedná. Paní doktorka mi to sice vysvětlovala, ale já jsem v tu chvíli byla natolik v šoku, že jsem si vůbec nic nepamatovala. Byli ale tak hodní, že mi základní informace vyhledali a vytiskli,“ doplňuje své první reakce paní Manďáková. „Dá se mluvit o docela raritním onemocnění, na druhou stranu, je to jedna z nejčastějších příčin vaskulitidy, tedy zánětu malých cév, v dětském věku. Jedná se o autoimunitní onemocnění, kdy tělo vytváří zánět a bojuje vlastně samo proti sobě. Ty příznaky jsou podobné jako třeba u spály nebo virózy, dlouhotrvající horečky, otoky končetin a vyrážka ale signalizují, že je potřeba se zamyslet i nad ne zcela běžnými nemocemi,“ vysvětluje podstatu primářka Dětského oddělení Uherskohradišťské nemocnice Irena Baroňová.

Žádná jednoduchá cesta ke stanovení diagnózy tedy není, lékaři si ji musí seskládat z jednotlivých střípků. Bojují přitom s časem, ale také s financemi. Léčba totiž spočívá v intravenózní aplikaci imunoglobulinu, který se vytváří z lidské plazmy a je pro malé nemocnice poněkud nákladný. Funguje ale téměř okamžitě. „Už druhý den po zahájení léčby bylo vidět, že se Adámkovi ulevilo, otoky se zmírnily, teploty pomaličku ustupovaly a dokonce si dokázal sám stoupnout v postýlce,“ doplňuje maminka Radka Manďáková. Současně s imunoglobuliny se k léčbě onemocnění podává kyselina acetylsalicylová, a to dlouhodobě.

Neléčený zánět může způsobit rozšíření, neboli výduť, věnčitých tepen, které zásobují srdce okysličenou krví. Na správnou diagnostiku, aby byla léčba zahájena včas a nedošlo k poškození srdce, mají přitom lékaři asi deset dní. Problém je hlavně v tom, že zhruba polovinu této doby se většina pacientů léčí doma s podezřením na běžnou chorobu. Čas se pak velmi rychle krátí.

„Není to úplně jednoduché, ale musíme na tyto nemoci zkrátka myslet a být ostražití. Během posledních pěti let jsme se s touto diagnózou na našem oddělení několikrát setkali. Jsme moc rádi, když se vše podaří, jako v tomto případě. Adámek je dnes zdravý a to je nejdůležitější,“ říká primářka Baroňová.

„Chtěla bych touto cestou lékařům ještě jednou poděkovat, byli jsme už na čtyřech kontrolách a vše je v pořádku. Můžeme teď žít bez omezení. Bylo to ale velice těžké období, bydlíme totiž v Podkopné Lhotě, takže do Hradiště je to více než 50 kilometrů. Když s námi chtěl manžel strávit alespoň chvilku, jezdil denně sto kilometrů, navíc se doma musel postarat o našeho tehdy čtyřměsíčního Davídka...S přístupem zdravotníků jsem ale byla maximálně spokojená. Musím přiznat, že jsem měla obavy, všude slyšíte, jak si lidi na dnešní zdravotnictví stěžují. Já ale nemůžu říct ani jedno špatné slovo. Za celých 11 dní pobytu jsem neměla s nikým problém. Byli jsme na infekčním oddělení, dětské JIP a na dětském oddělení a vše bylo v pořádku. Když bylo potřeba, vysvětlili jednu věc i třikrát. Věřte že to bylo psychicky náročné jak pro Adámka, tak i pro mě a celou naši rodinu. Malý to ale zvládal mnohem lépe než já,“ zakončuje s úsměvem vzpomínku na nepříjemné období paní Manďáková. Dodává také, že tato zkušenost podstatně změnila žebříček rodinných hodnot. Mnohem více si všichni váží věcí, které většina z nás bere jako samozřejmost - tedy rodinné pohody, klidu a hlavně zdraví.