PhDr. Zuzana Kadlčková

„Nerada odcházím od rozdělané práce“, říká Zuzana Kadlčková, vedoucí staniční sestra neurologického oddělení, která přišla na Slovácko za manželem.

Často se člověk v životě zabývá úplně něčím jiným, než měl původně v plánu. Jak je to ve Vašem případě?

Pocházím z východního Slovenska a na zdravotní školu jsem se přihlásila, protože to byla nejlepší škola v okolí. Brali málo studentů, hodně si vybírali a bylo velmi prestižní studovat na této škole. Rodiče ocenili můj výběr povolání, pouze mě otec upozornil na úskalí této práce spočívající ve směnování. Ale nevadilo mi to. Když se pro něco rozhodnu, tak se to snažím vždycky dotáhnout do konce.

Můžete shrnout svoji dosavadní profesní dráhu?

Když jsem v roce 1994 skončila střední, bylo v našem kraji málo pracovních míst pro sestry. Jako premiantka ročníku jsem zůstala bez práce. To byl asi nejhorší zážitek, který mi ubral energii a nadšení. Protože jsem ale chtěla tuto práci dělat, a zjistila jsem, že v Brně mají stále volná místa, našla jsem si telefonní číslo na hlavní sestru, které jsem zavolala v té době ještě z telefonní budky. Koupila jsem si jízdenku na noční rychlík a vyrazila jsem do Brna-Bohunic. Tam mi dali na výběr dokonce z několika možností a já jsem se rozhodla pro ARO. Protože mi bylo 17 let, vrchní sestra musela podepsat pro mé rodiče prohlášení, že nebudu sloužit noční směny a že za mne přebírá jakousi odpovědnost. V roce 2006 se původně sedmilůžkové ARO a urgentní příjem, který k němu patřil, rozšířilo na čtyři oddělení, kde se mi podařilo získat pozici staniční sestry. Až do roku 2010 jsem v Brně pracovala na plný úvazek, poté jsem si úvazek snížila na polovinu a na plný úvazek jsem začala učit v Národním centru ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů na katedře ARIP.

A ve studiu jste i sama pokračovala…

Od roku 1996 jsem po celou dobu při zaměstnání studovala. Po absolvování specializačního studia intenzivní péče, jsem si podala přihlášku na Masarykovu univerzitu obor Ošetřovatelství, a když jsem tento zakončila bakalářskou zkouškou, rozhodla jsem se, že zkusím magisterský program v oboru Management v ošetřovatelství na Komenského univerzitě v Bratislavě. Po úspěšném ukončení magisterského studia v Bratislavě, jsme se s kamarádkou dohodly, že bychom si mohly udělat doktorát z filozofie v oboru Ošetřovatelství. Podaly jsme si přihlášky, napsaly jsme návrh projektu a on byl přijat. I když nejsem na akademické půdě, kde máte na studium prostor, podařilo se mi skloubit práci, studium a rodinu. Mám syna, který půjde příští rok do školy a je mou naprostou prioritou, za kterou následují práce a škola. Studuji z vlastního rozhodnutí a pro svůj dobrý pocit, protože kdybych to měla dělat z jakéhokoliv jiného důvodu, nedělala bych to. Proto i v současné době studuji v Ostravě Ph.D. v oboru Ošetřovatelství, což je zatím největší výzva, je tam hodně vědecké práce a je to velmi náročné na čas. Státní zkoušku se mi snad podaří absolvovat letos v listopadu.

Získala jste titul PhDr. Máte pocit, že se sestrám zavírají dveře k akademickému vzdělání?

V době mého začátku studia Ph.D., záleželo na motivaci člověka, proč chce studovat, co bude muset studiu obětovat a na kvalitě navrhovaného projektu. V současnosti jsou podle mého názoru nastaveny parametry studia tak, že v podstatě zavírají sestrám dveře k akademickému vzdělání.

V UHN pracujete třetí rok na pozici vedoucí staniční sestry. Jste zde spokojená?

Nemocnici jsem poznala nejdříve jako pacientka, a po skončení rodičovské dovolené jsem si ji vybrala jako své další profesní působiště, když mi byla nabídnuta pozice staniční sestry neurologického oddělení. Nemocnice se mi líbí, zaměstnanci jsou hrozně fajn, je to tady rodinné a každý každého zná. S vedením se dá mluvit otevřeně, člověk nemá pocit, že má zabouchnuté dveře a problémy se řeší hned a narovinu.

Od vedoucí sestry se mimo jiné očekává řízení ošetřovatelského a zdravotnického personálu. Kolik lidí ve Vašem týmu vlastně je?

Celkem je v mém týmu 46 sester a sanitářek. Při jejich vedení je pro mě nejdůležitější, aby personál přišel do práce dobře naladěn. Nemusí být všichni nutně optimističtí nebo šťastní nebo se přímo smát, ale neměli by přijít s vyloženě špatnou náladou. Od toho se odvíjí celodenní pracovní nálada na oddělení. Je důležité, aby si lidé vzájemně věřili, nebyly hádky a rozbroje v týmu, a co se řekne, to musí platit. Kvalitní péče o pacienta je na prvním místě.

Myslíte, že dnes mají mladí lidé zájem o práci zdravotní sestry?

Se studenty, kteří k nám chodí na praxi, mám jen dobré zkušenosti. K práci se sami nabízí a hlavně ví, co mají dělat, a dokážou říct, co dělat nesmí, co není jejich kompetence. To je úplně skvělé a je vidět, že nad věcmi přemýšlí. Absolventi jsou většinou šikovní, ale potřebují dobré vedení od školitelky.   Musí mít pocit, že nejsou vhozeni do vody, že za nimi někdo stojí a v případě potřeby jim pomůže. Sestry berou péči o pacienty jako poslání, chtějí jim pomáhat a dokážou být empatické. Empatie tam prostě být musí a je velkým darem každé sestry a zároveň i jejím trestem, protože máme potom tendenci pomáhat všem. Zpětné vazby se sestrám často nedostává a energii musí odněkud čerpat, proto je důležité, aby tým dobře fungoval, jen tak se holky dobíjí vzájemně, což je výborné perpetuum mobile.

Máte nějaký profesní cíl?

Můj profesní cíl je, aby mně i v šedesáti záleželo na pacientech a na kolektivu stejně, jako teď.

Kde byste se viděla, pokud byste nepracovala v UHN na stávající pracovní pozici?

 Přednášela bych na vysokých školách, k čemuž je potřeba stálý přísun novinek a informací, ale zároveň i zůstala v kontaktu s praxí. Je naprosto nezbytné, pokud člověk přednáší, aby zároveň dělal i rukama. Studenti okamžitě poznají, když jim přednáší někdo, kdo už z praxe vypadl.

Jak se Vy sama staráte o své zdraví. Jak relaxujete?

Životní styl jsem změnila minulý rok v květnu.  Začala jsem cvičit tabatu, při které si pořádně vyčistím hlavu. Učím se hrát volejbal, který mně vůbec nejde. Z každého vydařeného podání mám obrovskou radost :) Mojí celoživotní láskou je jízda na kole, konkrétně MTB sjezdy.

Ráda také čtu, zejména severské krimi.  Změna životního stylu mi přinesla snazší dobíjení energie.

Vyhrála jste druhé místo v anketě zaměstnanec roku 2019 v nelékařské sekci. Překvapilo Vás to?

Překvapilo mě to strašně moc, vůbec jsem to nečekala. Je to velké ocenění, kterého si moc vážím a děkuji za něj. Další pro mě významné ocenění jsem dostala přímo na vánočním večírku, když holky, se kterými pracuji, řekly, že dělám svou práci dobře a že tím i je dokáži motivovat k dobrým výkonům. Jedna kolegyně, která je v praxi patnáct let, se mi svěřila, že už byla vyhořelá a práce už jí nic nedávala. Ale když prý mě poznala, zjistila, že to pořád smysl má, že ji to může zase bavit. Prý jsem jí znovu ukázala ten správný smysl práce sestry, i to je pro mě cenné.

Co byste řekla závěrem?

Mým mottem je mít čisté svědomí, když jdu z práce domů a dobrý pocit, že jsem udělala pro pacienty a kolektiv maximum.