Margita Ondroušková

Je to více než rok, co jste nastoupila na pozici vedoucí staniční sestry. Do jaké situace jste tehdy přicházela?

Bylo to pro mě úplně nové. Předtím jsem pracovala jako staniční sestra, ale teď mám pod sebou více oddělení a musím přemýšlet víc systémově i manažersky. Už nejde jen o jedno patro, ale o širší kontext a propojení týmů napříč celou chirurgickou oblastí.

Která oddělení tedy máte na starosti?

Zodpovídám za ambulantní sektor v přízemí, kde se nachází chirurgické, urologické, ortopedické, traumatologické, oční a ORL ambulance, až po lůžková oddělení oborů v různých patrech centrálního objektu I. 

Jak jsou jednotlivá patra rozdělená?

Ve druhém patře je ortopedie a traumatologie, kam umisťujeme pacienty bez infekce. Třetí patro je víc smíšené, pracujeme tam se společným lůžkovým fondem (SLF) – tedy chirurgické, urologické i některé ortopedické případy. Čtvrté patro patří SLF 4 a je určeno převážně pro urologii a pro ortopedické pacienty s rizikem infekce. Páté patro pak patří septické chirurgii.

Co znamená „společný lůžkový fond“?

Jde o flexibilní systém, kdy se pacienti v případě potřeby umístí tam, kde je to aktuálně možné, samozřejmě s ohledem na jejich diagnózu. Výjimkou je druhé patro, kam se umisťují výhradně pacienti bez rizika infekce. Lékaři mezi patry přecházejí, sestry ale zůstávají na svém oddělení a musí mít široký přehled napříč obory.

Jak vybíráte nové sestry na chirurgická oddělení?

Snažím se odhadnout, jestli prostředí danému člověku „sedne“. Chirurgie je velmi dynamická, rychlá – ne každému to vyhovuje. Někdy vidíte, že je sestřička šikovná, ale není v tomto prostředí spokojená. A když ji přesuneme jinam, kde je více prostoru na klidnější práci, rozkvete. Je důležité, aby byla šťastná – pak bude odvádět tu nejlepší péči.

V čem je práce na chirurgii specifická?

Krom zmíněné dynamičnosti a rychlosti je tu potřeba vysoké všímavosti. Lékaři jsou často na sále, takže sestry musí samy včas rozpoznat, že se s pacientem něco děje – například že mu kolísá tlak nebo krvácí rána. Je to velká odpovědnost, protože někdy je to právě sestra, kdo musí situaci okamžitě řešit nebo přivolat pomoc.

Změnila se práce sester v chirurgických oborech od Vašeho nástupu do praxe?

Dost výrazně. Zásadní rozdíl je v rychlosti. Dříve byl pacient po operaci kýly hospitalizován třeba týden, dnes odchází domů druhý den. Stane se, že v jeden den přijmeme i 15 pacientů a stejný počet propustíme – to je obrovský obrat na oddělení, které má kapacitu třeba 30–35 lůžek. Dřív jsme měli více času na péči, teď je to mnohem rychlejší a komplexnější. Na vzestupu je tzv. jednodenní chirurgie, což je pro pacienty skvělé, protože se dostanou brzy domů, pro sestru je to ale o to rychlejší.

Jak to ovlivňuje vztah s pacientem?

Je to náročné – nejen fyzicky, ale i psychicky. Pacienti občas nechápou, proč sestra „sedí u tabletu“, ale dnes musíme vše dokumentovat elektronicky. I tohle je součást práce. Přesto se snažím „svým“ sestrám připomínat, že pacient by měl zůstat vždy na prvním místě. Nestačí jen něco provést a zapsat – důležitá je komunikace, lidský přístup a celková péče.

Jak moc důležitá je podle Vás atmosféra na oddělení?

Naprostý základ. Když je dobrý kolektiv, pozná to i pacient. I drobnosti, jako vzájemné vtípky nebo pozitivní nálada, dokážou udělat divy. Věřím, že úsměv léčí – a i když máme špatné dny, pacient by to na nás neměl poznat. Dobrá atmosféra je podle mě zásadní pro fungování celého oddělení.

Chtěla jste vždy dělat chirurgii?

Když jsem začínala, po prvních nočních jsem odcházela domů s pláčem a říkala si, že to nezvládnu. Ale postupem času, pod vedením mé bývalé staniční sestry Marušky Kovářové, mne začala ta práce naplňovat čím dál víc. Pochopila jsem, že ta akce, dynamičnost a tohle prostředí je právě pro mne, a hlavně to místo, kde mohu být prospěšná.