Mgr. Ondřej Vávra

Můžete přiblížit, jaký je rozdíl mezi psychologem a klinickým psychologem?

 Psycholog je obecně absolventem vysokoškolského studia oboru psychologie, který je u nás zpravidla vyučován na filozofických fakultách. Klinickým psychologem se poté stává po absolvování akreditovaného kvalifikačního kurzu, který jej opravňuje k práci ve zdravotnictví, následné praxi ve zdravotnickém zařízení spojeném s absolvováním předatestační přípravy a složením atestační zkoušky v oboru klinická psychologie. Po složení atestační zkoušky je klinický psycholog samostatně pracujícím zdravotníkem – odborníkem na oblast duševního zdraví, diagnostiku a léčbu duševních onemocnění.

V čem se liší práce klinického psychologa v nemocnici a v soukromé praxi?

Pokud zůstaneme v oblasti klinické psychologie, pak soukromá praxe zahrnuje povětšinou pouze ambulantní provoz, kdežto psycholog pracující v nemocnici, v našem případě na somatických odděleních, se zaměřuje i na psychickou podporu hospitalizovaných pacientů a diagnostiku a léčbu jejich duševních potíží formou konzilií (porada lékařů různých specializací – pozn. red.). V naší nemocnici je systém takový, že oddělení klinické psychologie zajišťuje konziliární péči pro všechna klinická oddělení nemocnice. To prakticky znamená, že pečujeme o jedince od příchodu na svět až po konečné fáze života. Mimo to máme i část ambulantní, kde se věnujeme pacientům přicházejících takzvaně „z venku“. Jak vyplývá z uvedeného, naší prací je zejména diagnostika a léčba duševních onemocnění spolu s prevencí a podporou duševního zdraví.

Kdo a s jakými potřebami může vyhledat Vaši pomoc v ambulanci?

Do naší ambulance jsou pacienti zpravidla odesíláni lékaři jednotlivých odborností při podezření na rozvoj duševního onemocnění. Nejčastěji se jedná o poruchy nálady, úzkosti, ale i o neurodegenerativní onemocnění či například potíže vývojového charakteru u dětí. Současně může naši pomoc vyhledat každý, kdo na sobě pozoruje známky narušení duševního zdraví a pohody přesahující rámec například běžné špatné nálady, se kterou se občas potýká každý z nás.

A jak spolupracujete s našimi lékaři a zdravotními sestrami z jiných oddělení?

Jak zaznělo dříve, naše oddělení spolupracuje se všemi klinickými odděleními nemocnice, od porodnicko-gynekologického oddělení, přes dětské oddělení, chirurgické obory až po paliativní péči. Statisticky lze říci, že nejužší spolupráci máme právě se jmenovaným dětským oddělením, neurologickým oddělení, oddělením rehabilitace a fyzikální medicíny, ale i dalšími odbornostmi a ambulancemi. Vzhledem k tomu, že naše nemocnice je nemocnicí somatickou, jsou častými klienty našeho oddělení pacienti s potížemi psychosomatického charakteru a somaticky nemocní jedinci zažívající narušení duševního zdraví v souvislosti s primárním tělesným onemocněním. Pod pojmem „psychosomatický“ si můžeme představit takové potíže, které zasahují pacienta v celé šíři bio-psycho-sociálně-spirituálního spektra, tedy ovlivňující nejen jeho fyzické a duševní zdraví, ale i například oblast vztahovou či hodnotovou a duchovní. Prakticky jsou to například pacienti, které máme společné s oddělením rehabilitace a fyzikální medicíny či pacienti přicházející z gastroenterologické ambulance. Druhou část spektra pak tvoří zejména onkologičtí pacienti či jinak chronicky, potažmo infaustně (nevyléčitelně) nemocní.

Může psychika ovlivňovat průběh léčby tělesných onemocnění?

Odpověď je v podstatě velmi jednoduchá – ano, může. Duše a tělo jsou z mého pohledu spojité nádoby, které se navzájem zpětnovazebně ovlivňují, což znamená, že nemoc těla ovlivňuje klid duše a naopak. Kdybychom si to měli vysvětlit na příkladu, lze zjednodušeně říci, že například v případě bolestivých stavů jsou tyto přímo závislé nejen na efektu poskytnuté analgetické medikace či úlevové poloze, ale i na psychickém rozpoložení jedince. Podobný vliv má pak duševní pohoda, respektive nepohoda, i na další stavy a onemocnění.

Co může člověk udělat pro svou psychickou pohodu během hospitalizace?

Hospitalizace jako taková je z mého pohledu sama o sobě rizikovým faktorem narušení duševní pohody, jelikož při hospitalizaci se člověk stává do určité míry závislým na pomoci druhých a zároveň prožívá zvýšenou míru nejistoty a obav plynoucích z možné diagnózy, jejího vývoje a prognózy. Jedním z důležitých protektivních faktorů při hospitalizaci může být například udržení si zdravého kontaktu s vnějším prostředím či zachování si denních rituálů a potřeb do té míry, do které to umožňuje aktuální stav. Z vnějšího pohledu je důležité si uvědomit, že nemocný člověk neztrácí žádnou ze svých lidských potřeb, přestože do popředí se dostává jeho potřeba uzdravit se. V daném kontextu může být důležité tyto potřeby komunikovat s lékaři a ošetřujícím personálem. U specifických skupin pacientů, zejména dětí, pak může velmi pomoci přítomnost blízké osoby, nejčastěji rodiče. V neposlední řadě může pomoci i sdílení dříve zmiňovaných obav a strachů, což je rovněž součástí naší práce na odděleních.

Ve svém oboru máte bezmála desetiletou praxi, narůstá z Vaší zkušenosti potřeba psychologické péče? Případně proč se tak podle Vašeho názoru děje?

Domnívám se, že do oblasti péče o duševní potíže se promítá více faktorů, ke kterým patří například i to, že lidé vnímají duševní zdraví jako minimálně stejně důležité jako zdraví fyzické. Uvedené pak vede právě k navyšování potřeby psychologické péče, respektive k jejímu častějšímu vyhledávání. Zároveň lze konstatovat, že i naše společnost prochází vlivem různých lokálních i globálních faktorů dynamickými změnami, které vedou k nárůstu úzkostí, depresivních stavů a dalších potíží, se kterými našim pacientům pomáháme. V kontrastu k uvedenému je však nutno zmínit i to, že kapacity péče o duševní zdraví jsou v současné době celorepublikově nedostatečné, což je stav, na který se snaží naše oddělení reagovat stabilizací personálních kapacit, v čemž máme i výraznou podporu vedení nemocnice.

Dá se jednoduše rozpoznat, dokdy je člověk schopen nějaké těžkosti ještě zvládnout sám a kdy už je potřeba vyhledat pomoc?

Já osobně to vnímám tak, že ona pomyslná hranice je v bodě, kdy začínají selhávat naše ověřené a dostupné copingové strategie, což jsou v překladu strategie zvládání zátěže a stresu. Návazně na to pak často dochází k narušení psychického, ale i tělesného zdraví a postupnému možnému rozvoji duševních potíží. Rozhodným momentem je pak stav, kdy nás prožívaná duševní nepohoda omezuje v každodenních činnostech a ve zvládání nároků běžného života a zasahuje i do základních životních funkcí či potřeb – jídla, spánku, sebepéče.

Stal jste se novým primářem oddělení klinické psychologie v UHN, jakou máte pro své oddělení vizi?

Mým hlavním cílem je zejména udržení dostatečných personálních kapacit, respektive jejich postupné navyšování s cílem zajištění dostupnosti péče pro pacienty v nejužším regionu. S uvedeným pak souvisí i podpora erudice personálu tak, aby péče na našem oddělení odpovídala aktuálním trendům a standardům klinické psychologie. Aktuální situace je taková, že se nám podařilo získat na oddělení kolegyni, která se bude ve vyšší míře věnovat dětem a dospívajícím. Dále se nám již v minulém roce podařilo otevřít ambulantní psychoterapeutickou skupinu pro pacienty s úzkostnými poruchami a poruchami nálady, která bude pokračovat i nadále. Výhledově pak zvažujeme otevření další skupiny pro pacienty s tělesným onemocněním ovlivňujícím jejich duševní zdraví. Dále se budeme snažit o rozvoj hlubší spolupráce například s neonatologickým oddělením při péči o rizikové novorozence a plánujeme se i ve vyšší míře podílet na vzdělávání našich zdravotníků formou interních seminářů. Do budoucna bych byl rád, aby naše oddělení bylo pevnou a neoddělitelnou součástí nemocnice a aby naši kolegové vnímali důležitost a podstatu jeho pozice v rámci systému péče o pacienty.

Co Vás přivedlo ke studiu psychologie? A naplnila se Vaše očekávání nebo představy, se kterými jste se pro psychologii rozhodoval?

Moje cesta k psychologii byla relativně stručná, nicméně prošla postupným vývojem od prvotních úvah o studiu medicíny, přes inspiraci v rodině až k rozhodnutí podat si přihlášku právě na psychologii. A ono to vyšlo… Po absolvování vysoké školy pak byla oblast klinické psychologie jasnou volbou a navazovala na prvotní motiv – studium medicíny. Volby oboru jsem dosud nelitoval a věřím, že ani nebudu. Klinická psychologie je oblastí, ve které spatřuji nejen obrovský smysl, ale i význam a vnímám, jak skvělými učiteli jsou mi mí vlastní pacienti, jejich příběhy a naše společná cesta z potíží, se kterými přicházejí.

V nejrůznějších magazínech můžeme číst mnohé zajímavé rady pro udržení duševního zdraví. Co je ale podle Vás nejdůležitější – případně co doporučujete sám sobě? 

Často opakuji a stále budu, že jedním ze základních pilířů duševní hygieny je rovnováha. Rovnováha mezi tělem a duší. Rovnováha mezi zatížením a odpočinkem. Rovnováha mezi stresem a klidem. V lidském životě jsou situace, kterým se nevyhneme, které mohou být nepříjemné a zatěžující, ale které nás mohou zároveň obohatit a posunout někam dál. V běžném životě bych pak doporučil vnímat vlastní potřeby a nezanedbávat dříve zmiňované základní potřeby – jídlo, spánek, pití a další.